Loňská expedice na Island byla hodnocena veskrze pozitivně a proto jsme se rozhodli, že si obdobný výlet letos zopakujeme. Vzhledem k neuspokojivému zdravotnímu stavu již většiny zúčastněných členů jsme vybrali poněkud pohodlnější a teplejší destinaci, a to africké Maroko. Nezměněná sestava strejdů a dědy se tedy v pátek po obědě sešla na firemním dvoře, naskládala bagáž do vozu a vydala se vstříc novým zážitkům.
Let s mezipřistáním v bavorském Mnichově zajišťovala společnost Lufthonza s dcerou a na letiště v Marrákeši nás dopravila bez okolků. Po krátkém spánku v místním hotelu a převzetí automobilu japonské provenience stále ještě s motorem poháněným naftou jsme započali naše putování směrem k pohoří Atlas. Uvítalo nás městečko Imlil a stalo se po dvě noci naším domovem. Odpoledne jsme uskutečnili seznamovací procházku a těšili se na nedělní horský výšlap. Ten byl precizně připraven vedoucím a navigátorem výpravy, kteří byli zásobeni informacemi z různých zdrojů o všudypřítomných nabídkách místních průvodců, které naše zkušená výprava samozřejmě nepotřebuje. Jsme totiž samostatní, máme rádi dobrodružství a účast cizího člena do tohoto konceptu vůbec nezapadá. S díky jsme proto odmítli varování našeho ubytovatele a posilněni vydatnou snídaní vyrazili. Po asi dvou kilometrech jsme jakoby nic minuli policejní stanici, jejímuž osazenstvu však naše přítomnost neušla. Půlhodinová kontrola s vyhlídkou na okamžitý návrat nám dala jasně najevo, kdo je tady vedoucí. Podařilo se nám připojit ke tříčlenné polské skupině s průvodcem, který byl sice fajn, ale jeho názory se měnily rychleji než počasí na horách. Nakonec jsme se přece jen skoro všichni dostali do cíle, kterým byl základní tábor v nadmořské výšce 3 200 m pod nejvyšší horou severní Afriky Toubkal. Užili jsme si krásného počasí, nádherných výhledů a večerní degustace se školníkem završila nezapomenutelnou neděli.
Další den nás čekala návštěva ksaru Ait Ben Haddou známého z natáčení několika hollywoodských filmů. Vzhledem k předešlému pobytu v horách nás poctil svými službami další průvodce Mustafa Ibalgin, který s některými členy zůstal v úzkém kontaktu až do konce pobytu. Opevněné městečko nás zaujalo svojí architekturou i potvrzením toho, že zdejší obyvatelé jsou k turistům velice tolerantní. Za zmínku ještě stojí večerní debata o dávné
popové hudbě, během vzpomínek na projekt Boney M se z nejmenovaných úst ozvalo: to jsou ti Švédové…..
Následujícím bodem našeho programu byla soutěska Monkey Fingers. Také zde jsme projevili náš smysl pro samostatnost a dobrodružství a nabídku zajištění průvodce naším ubytovatelem jsme jako vždy odmítli. Po první rekognoskaci terénu na parkovišti jsme pokračovali dál, abychom se do pěti minut vrátili. V tu chvíli věděl připravený domorodec o partě těch hejlů vše co potřeboval a nemusel být ani příliš trpělivý. Po několikerém bloudění navzdory perfektní přípravě jsme se rádi domluvili na společném postupu. Odměnou nám byla procházka jako stvořená pro obézní klaustrofobiky, koupel dědy hned při první příležitosti provázená intenzivní masáží bránic ostatních, šplhání po skalách za rachotu trekingových holí, vzpomínka na armádní výcvik při plazení pod několikatunovým balvanem a nádherná přírodní scenérie všude kolem.
Jedním z vrcholů expedice byla návštěva prostoru pro našince nepředstavitelného, pouště Sahary. Jak jsme ale brzy zjistili, pradávné putování berberských velbloudích karavan se změnilo na turistický byznys se vším všudy. Ale i tak byl pobyt v poušti nezapomenutelným zážitkem, západ i východ slunce nad písečnými dunami, bubenické vystoupení zakončené pro část výpravy večerem českoportugalského přátelství, dopolední přesun terénním vozem blížící se ostré soutěžní jízdě při Rally Paříž Dakar a na vlastní oči a uši zážitek při průjezdu závodního kamionu připravujícího se na nadcházející Rally Maroko.
Pobyt v jiném světě severní Afriky rychle ubíhal, další nádherná zastávka byl ksar Tamnougalt a poutavé vyprávění místního berberského průvodce o historii i současnosti tohoto krásného místa, kde vedle sebe v těsném sousedství po staletí žily v míru a pokoji tisíce obyvatel rozdílného vyznání a které bylo důležitým bodem na obchodní cestě karavan ze střední Afriky na sever. Na tomto místě je třeba zmínit řidiče, kteří zajišťovali naše přesuny po vyprahlé zemi plné kamení a prachu. Osvědčený hlavní pilot, který si vysloužil ostruhy na loňském pobytu, si počínal bravurně a neohroženě, přizpůsobil se zdejší dopravě a projížděl jako nůž máslem složitými situacemi zvláště v horských průsmycích. Ani on se však neubránil potupnému předjetí kamionem a zejména několika zostuzením řidičem místní taxislužby jedoucího v plně naložené rumunské cikánce DACII LOGAN se zaplněnou zahrádkou. Domácí nám zkrátka ukázali své srdíčko. Náhradní pilot nepůsobil tak suverénním dojmem, což brzy odhalila místní královská policie. První zastavení kvůli nepřipoutanému dědovi ještě prošlo, důvodem byl zřejmě pohled na kulhající a pas zmateně hledající bledou tvář, i zde je výlet Jedličkova ústavu brán jako charita. Další zastávka však vyústila v půlhodinové přerušení našeho přesunu, důvodem bylo překročení rychlosti, vyplnění formuláře velikosti A4 a zaplacení pokuty.
Poslední dny byly vyplněny přejezdem k pobřeží Atlantického oceánu, zde jsme na surfařské základně SIDI KaouKI opět poznali rozmanitost Maroka a zcela odlišný přístup k životu. Vedoucí výpravy se slzou v oku podotkl, že tady měl být před několika desetiletími a strávit
zde alespoň půl roku. Prohlídka opevněného rybářského přístavu byla úžasným představením moře, architektury a pouličního života. A klenot Marrákeš, jedno ze čtyř královských měst, nás ohromila svými mešitami, zahradami, hustým provozem všech myslitelných dopravních prostředků neuvěřitelně rozdílného technického stavu a také srocením lidu na největším africkém náměstí.
Zpáteční let přes Frankfurt nad Mohamedánem byl trochu únavný stejně jako návrat domů do našich krabiček s ochlazením o téměř 30 st. Celsiových. Veškerou únavu ale zahnaly vzpomínky na nádherné zážitky a plány na pobyty i cesty budoucí.